Kočičí blog


Zákeřnosti online výuky

Při jarní distanční výuce jsme zjistili, že pokud děti mají online hodinu, tak nám se sekají pracovní tabulky a můžeme tedy pracovat jen v mezičasech nebo až v noci. Jára si přečetl reklamu na venkovním osvětlení, že jakási firma zřizuje pevný internet v naší ulici, stačí zavolat, a že to povalí. Tak zavolal a oni mu řekli, že všem internet zavedou, ale nám teda ne. Na vedlejší barák je to už v poho, tak lišák Jára objednal technika na ten sousední a přiznal se, že to chce na náš. Technik přepíchnul sloupky a prý to předá na centrále a můžou se natahovat drátky. Nic se nedělo, tak je Jára zase urgoval, žena na help lince mu sdělila, že je to zamítnutý, museli bychom nechat vybudovat fungl nový sloup. Jára se ale nedal, zaplatil nějaký montovací poplatek a objednal si pány s velkou ještěrkou a výsuvnou plošinou. Ti přijeli, odhodili trička a natáhli dráty přes tři zahrady. Dokonce mi dali vybrat barvu! Drátů....! Takže máme novou sílu do kompjůtrů. Online hodiny probíhají, žáci mávají ručičkami na učitelky, dokonce proběhlo SRPŠ na dálku. Vše ok, dokud Colombo nezjistil, že se nějak neshoduje s učitelkou ve fyzice. Tam to teda nevalí, respektive valí, ale jiným směrem. Náš Colombo objevil, že si listuje v učebnici 6. ročníku a ostatní v 8. Tak to pevný internet nevyřeší. Hupky dupky do školy a přines si správnou učebnici, chlapečku!

Zapsala Bobule

O tom sportování

Nápad začít běhat jsem měla dvakrát za život.
Nutno podotknout, že běhání mě nikdy nebavilo. Na milost jsem brala pouze sprint na 60m - protože to bylo rychle hotový. Disciplíny jako 1500m, 2000m, případně kolik uběhneš za 12 minut byly za trest. Bývalo mi blbě, rudá až na zadku, píchalo mě v boku a chtělo se mi blinkat. Na gymplu se to nezlepšilo, tam nás profesorka sadisticky nechala kroužit po Radotíně mezi baráky. Po škole, když už jsem tělocvik nemusela řešit, přišel první nápad běhat s kamarádem. Byli jsme 2x, uběhli jednu ulici a zbytek prokecali. Teď jsem viděla film "Ženy v běhu". A je to tu zase - 2. nápad začít. Oznámila jsem to Járovi, ale s tím, že začneme až se sešeří a zatím nebudeme kupovat vybavení. Hodili jsme se do tepláků, tkaničky na dvě kličky, mobil do podprsenky, aby ty kilometry byly zaznamenaný. Soumrak padl nějak rychle, vůbec jsme neviděli na cestu. První den 1,3 km, druhý 1,9 km. Třetí den zjištění, že to není pro nás. Budeme jen chodit, spolu, kolem koukol a vůkol rudý vřes!

Zapsala Bobule

Jak na Nový rok, tak po celý rok

Prvního ledna, asi pod tíhou tradic a předsevzetí, Jára vymyslel výlet. Pojedeme do ZOO Zájezd, je to kousek, malá rodinná zahrada, mají tam obr sbírku chameleonů a je dnes otevřeno. Zvířata byla akční, připravená k focení na mřížích. U vchodu byla klec s vřeštícími andulkami, skočila na ně kočka a v tu ránu bylo ticho. U dveří k chameleonům sedělo na trámu káně, uvázané na niti. Každého náležitě vyřvalo. V teráriu se Járovi velmi líbila tarantule, byla velká jako rukavice. Řekla jsem mu, ať si vykrmí ve sklepě pokoutníka. A pak jsme šli ke kozám. Do výběhu se mohlo vejít, pomuchlovat se, případně je nakrmit z automatu na granule. A taky tam byl ještě jeden plot a za ním králíkárna s králíky a morčaty. Ta se mohla otevřít a pohladit si chlupáče. Evelína s Járou otevřeli vrátka a v tu chvíli jedna koza přeskočila plůtek a druhým skokem byla v králíkárně. Než stačili zareagovat, skočil tam i kozel. Jára i přes ceduli: JE ZAKÁZÁNO VYNDAVAT ZVÍŘATA Z KRÁLÍKÁRNY! vystrčil kozu. Kozlík byl urputnější, zapřel se kopýtky a ven od žrádla nechtěl. Já jsem se v křečích sesunula mezi bobky. Naštěstí za chvíli šel kolem zřízenec a kozla vytáhnul. Takže Jára má letos zaděláno na problémy s kozama.....

zapsala Bobule

Reportáž

Od ledna jsme měli zaplacený výlet na hausbótech na Baťovým kanále. Od čtvrtka do neděle. V pondělí dal Jára auto do servisu (to se stihne), páč už je čas a něco tam klepe. Opravář ještě toho dne volá, že vyndal z motoru ptáka a objednal špunt k olejové nádrži, protože se roztavil. No, ani do středy nepřišel a náhradní auto nemáme. Začínáme balit do báglů a kufrů, Jára kupuje lístky na dráhu. Evelína má hrozně težkej baťoh, po prozkoumání zjišťujeme, že tam má 3 díly Harryho Pottera - 1. díl přečetla, 2. čte a 3. ještě nezačala. Evelíno, jen jeden! Ve čtvrtek začíná vstřícně pršet a my jdeme na vlak 8.09h. Po pěkných 5,5 hodinách vystupujeme ve Veselí nad Moravou. Přijel pro nás Aleš z druhé posádky. Majitelé hausbótů jsou dost na nervy, vlastní je první sezonu a moc s tím neumí. Přiznali se, že včera rozstřelili jednu loď. Proběhla teoretická příprava, trocha praxe - my s parkováním, posádka KAJI jen jízda. Pak nám prozradili, jak s plavební komorou, jsou tam semafory, oslizlý lano a přednost má vždy větší loď - všude. Do naší lodi ALA se leze přes střechu po čtyřech, otevřou se dveře, projde se útrobama, otevře se okno a zbytek může tímto naskákat. Jdeme do hospody. Nikdo nenosí roušky. Ráno vyjíždíme jako poslední - alespoň máme místo pro manévrování s tou plechovkou. Jeden řídí, druhý je na zádi s bidlem, třetí je na přídi s bidlem a všichni dělají, co můžou. Takže na lodi musí být minimálně 3 příčetní jedinci. Já ještě vyrovnávám loď = musím sedět jen po diagonále s kormidelníkem. Kotvíme v Petrově v přístavu. Máme půlku muže přes palubu, nikdo to bohužel neviděl. Ale není to nikdo z ALY. Naštěstí půlmužpřespalubu má převlečení i náhradní boty. Je tady 86 vinných sklípků - Plže, jsou zapsány v Unescu. Jsou to hobití modrobílé domečky s komíny zaražené v kopci. Tak hurá na ochutnávku. Jde nám to dobře. Druhý den plujeme do Strážnice, do skanzenu, na oběd a zpět. Ve zdymadle Vnorovy nám paní od stánku spouští piva až dolů. Večer jdeme do hospody a na sousední hausbót dopíjet zásoby. Ráno odevzdáme lodě a jedeme vlakem domů. Bylo to vzrušující a povznášející.

zapsala Bobule

Výzva

Po letošním úspěšném zdolání Milešovky Colombo pronesl, že by měl rád i výškové razítko ze Sněžky. No proč ne, já tam byla asi před 30ti léty lanovkou, zbytek rodiny ji zná jen z atlasu. Zamluvili jsme si minimalistický apartmán v Horním Maršově, pobalili vše potřebné k výstupu. Evelína odmítla trekové boty, protože jsou jí nepříjemné (půjde tedy v adidaskách nebo zimních alpinepro - s chlupem) Colombo neví, jestli jsou mu solomony malé - asi ne, já jdu ve svých planikách, které se mnou prošly jižní Ameriku, Jára neremcá a balí žabky a nějaké kecky. V sobotu má být krásně, v pátek se rozchodíme na Friesovy boudy a v sobotu na ostro - Sněžka. V pátek ráno běžíme na bus - naštěstí nakládá kolo, tak se krapet zdrží a my ho doběhneme. Vyrážíme po zelené, hned jak jí na druhý pokus najdeme. Jíme cestou borůvky, zdravíme pocestné, užíváme si výlet. Jde se mi divně, mrknu na boty a koukám, že se mi po celé délce obou bot odřezává podrážka. Nahlásim to. Prej co s tim dělám. Po chvíli ji mám v ruce. Beru to pozitivně - budu testovat, jestli jsou barefooty opravdu tak skvělé boty. Postupně odpadává podpatek, nějaké papíry a i druhá podrážka a další výstelky. Barefooty v horách jsou fakt na hovno! Míjí nás partička veselých důchodkyň. Jaké ty mají krásné boty! Barevné! Já nevypadám jako socka (socky mají lepší botky) spíš jako neandrtálec. Možná neandrtálec z vyšší vrstvy, protože mám i tkaničky! Došli jsme na boudu Na rozcestí a pak na Friesovky. Tam jsem si vyžádala izolepu a pořádně si to omotala a ještě jsem to zajistila tkaničkama, které jsem ovázala i dospod, takže to budou jako nesmeky. Začalo pršet. Colombo si stěžuje na velikost bot. Je to jasný, jsou mu malé. Vytrhneme mu vložky, prej lepší. Jdeme zpět, ale v tom stresu a v důsledku výpadku dat na mobilu jdeme blbě. Takže to střiháme přes Liščí horu, dolu po červený sjezdovce, to už Colombo jde v ponožkách. Jára nás popohání, že nám ujede autobus. Máme objednanou restauraci na 19h, pak na 20h a pak rušíme úplně. Takže ujel. Kupujeme si housky u vietnamců a víno ve vinotéce. Buď půjdu na Sněžku v bílých perkách s obrázky monstery a budu nejkrásnější nebo mi Jára něco v Peci koupí. V sobotu za kuropění mi v Peci koupil krásné šedotyrkysové, perka jsem si nechala v prodejně, mají do 18h, pak si je vyzvedneme. Jde se na pohodu přes Obří důl až na hranice s Polskem, tam je zrovna cyklistický závod do vrchu, štrůdl lidí klopýtá na špici. Je to jako pouť do Mekky. Ve vhodný okamžik se připojujeme. Vyštracháme se, otiskneme všechna razítka, co tam jsou a zpět slejzáme přes Růžohorky. Opět nás Jára popohání, že nestihneme tu prodejnu, kde čekají moje botky. V 17.58 je přebíráme. Bus OK, jede za půl hodiny. Sněžka splněna, zocelili jsme se, možná trochu zhubli a ještě mám nový boty!

Zapsala Bobule

Šaty dělaj člověka

V práci ráda chroustám oříšky, jsou na nervy, to potřebuju. Koušu pomalu, abych se zase nezadusila jako posledně. Najednou něco luplo, cinklo a půlka zubu je mezi ořechovou drtí. No nazdar. Hned se mi udělalo zle, telefonovala jsem to Járovi, který už měsíc vyhrožuje, že nás objedná k zubařce. Volám jí tedy sama, mám štěstí, díky koronáči je volno již druhý den odpoledne. Takže se bojím hned po položení telefonu. Nastoupím do vlaku (jedu do Radotína). Přes uličku sedí zelený mužik bez roušky. Rozjedeme se a slyším ho: „ Hej Úkáčko!“ Pomlka. „Všude jsou rozlezlý.“ Otočím se po hlase. Chlap na mě civí a rukou gestikuluje ať si přesednu jinam. Vyvalím oči. Nasadil si roušku a pokračoval: „ Hej, táhni, ať sem nazavlečeš nějakou nemoc. Hej, s tebou mluvim, táhni do prdele, ty zasraný Úkáčko!“ Mám na sobě džíny, bundu, elegantní šálu, roušku, sluneční brýle jako Jacqueline Kennedy. Dokonce jsem plynulou češtinou mluvila s průvodčím. Nicméně tento akademik na národnostní menšiny dle dostupných indiciíí okamžitě věděl, s kým má tu čest. V Radotíně jsem neodolala a udělala na něj fakáče s červeným nehtem. A neměl jízdenku! Zubař bude po tomto zážitku jen taková milá radůstka.

Zapsala Bobule

 

Vězeň

Je pátek 15.07 hod. a volá Colombo, že má trošku problém. Pohádal se se sestrou, zamkl se v pokojíčku a nemůže se dostat ven. Zasekl se mu tam klíč. Tak jo, jedeme domů a vyřešíme to. Snad. Před dveřmi sedí na židli babička s Evelínou a komunikují s Colombem. Ten jim posílá mmsky, jak vypadá poloha klíče, jak mu to jde a tak. Díky stresu neví levou a pravou stranu, řídíme ho nábytkem - k tvojí posteli, k posteli Evelíny. A Colombo, to je znamení, že se nemáš dohadovat se sestrou!!. Járu napadlo, že si přistaví žebřík ze zahrady a vyleze mu na pomoc. Takže jsou tam zamčený dva. Klíč vyndal, ale protáčí se. Kliku vyrazil. Sesbírám všechny klíče ze dveří co máme a zkoušíme je. Nic. Je 17 h a mě to nebaví. Evelína stále asistuje u díry po klice. Zaslechnu, že chce něco chytit pinzetou. AHA. Bivoj Jára tam zlomil nějaké lamely a už i klíč. Je 18 h a Jarouš stále nechce zavolat odbornou posilu. Vylezli tedy s Colombem po žebříku oknem. J. si došel pro sekyru, začal s ní nebezpečně mávat a do zámku zasekl jiný klíč. Je fakt nepříčetnej, takhle ho neznám. Odbila 20-tá hodina - přijela posila až z Prahy. Pán lomcuje s klíčem, klepe, šťourá, bouchá a jde si pro vrtačku. Ve dveřích je díra jak do trezoru, je ulomená západka, ale je otevřeno. 20.30h - neplecha ukončena, Jára cholerik si nalejvá panáka. Rum záhy došel.

zapsala Bobule

Skoro na prkně

Jsme doma na home office, děti se snaží dělat úkoly do školy. Tedy ty naše zrovna moc ne. Jsou drzé, hádají se a umí prd. Kočka Linda není z naší přítomnosti zrovna nadšená. Je neustále pod kontrolou. My ji přes den budíme, aby v noci neřádila. Vysypala jsem si hrst ořechů do pusy a začala ji honit. Už jsem ji skoro měla, když mi ta hrst zaskočila a já se začala dusit. Kašlat nešlo, nadechnout se nešlo. Opatrně jsem sešla dolů, sípala jen hrtanem nahoru a naznačovala, co se stalo. Jára mě bouchal, ale bylo to snad ještě horší. Pak si vzpomněl na kurz první pomoci, který měl v práci, chytl mě zezadu, zvedl a ve mně se udělala patrně skulinka na menší nádech. Začala jsem kašlat a opět sípat. Tak znovu ženušku nad hlavu. To opravdu pomáhá, můžu do sebe dostat trochu vzduchu. Už už mi chtěl Jára udělat díru do krku rybičkou. Je to můj statečný zachránce, dobře jsem si vybrala. Zbytek dne mám dýchání tak na 50 procent a prolévám se vodou. Poučení? Sedni si k misce s ořechy a v klidu je sežer.

zapsala Bobule

Stěhování

O dovolené se vždy něco upeče. Tentokrát nápad vznikl dřív, u moře se jen doladil. Proběhne výměna pokojů - děti do aťasu, já místo nich. Vše v rámci patra. Točna nábytku bude v ložnici. Colombo dostane nízkou postel od kamarádky, Evelíně uřízneme nohy. U postele. Děti jsou pryč, to bude CÁK CÁK a ještě stihneme nějakou kultůru. V neděli večer jsme začali strkat skříněma. Nejde to zcela dle představ. Točna je plná, chodba je plná, koupelna je plná, schody jsou plný, pokoje se neuvolnily. Máme fakt hodně věcí. Jediné WC je prozíravě volné. Kočka nemůže z půdy dolů, dělá nám naschvály. Nechápu, proč to nepřeskočí a trvá na průchodu. Posunutí skříní odhalilo, že stěny nejsou ve formě. Věta: " Chce to asi vymalovat." Járu nemile překvapila. No, je to 10 let. Šel do sklepa pro Primalex. Je 7 let starý, tzn., že mi Jára 7 let slibuje výmalbu chodby - to je 1/3 vztahu! V pondělí místo oběda kupujeme 18 kg barvy - neotírá se, kryje a dejchá - co si víc přát. Malujeme v pondělí, kocoury přetíráme v úterý (Jarda říká, že máme asi špatnou techniku). Hlavní hřeb úterního večera je řezání postele. Jára to s pilkou Hatorri Hanzo umí bezvadně. Je to hned, rovně a výsledek nekulhá (ani postel ani Jardys). Nábytkem šoupeme stále. Ve středu je v plánu lůžko pro Colomba. Postel těžkou jako prase (spíš stádo prasat) snesl Jára po točitých schodech s Martinem, naložili na valník, popojeli, mistrovsky zacouvali (Martin) k nám do zahrady a vytáhli k nám do patra. Opět suneme s nábytkem, už fakt nemůžeme. Ve Čt jdeme do kina. V pátek jedeme pro děti. Nástřel pokojů jakž takž, binec všude, díky neustálým přesunům nemůžeme nic najít, ani určit v jakém pokoji se daná hledaná věc nachází. Ještě, že přijedou odpočinuté děti, ty to dotáhnou. Barva ještě zbyla, že bychom vymalovali chodby? Nebo aťas? Nebo radši projde datum spotřeby?

zapsala Bobule

Strana 1 z 8

Kdo je připojen

Právě přítomno: 17 hostů a žádný člen