Kočičí blog


Ozvěna na trhy

Jarda měl v pátek v práci večírek. Moc se těšil a připravoval. Tentokrát byl celý v bílém, jen černé detaily. Něco mezi Limonádovým Joem a Hopkirkem. Veselá nálada se táhla celým dnem. Jenže v SO jsme měli poslední trh a to ten nejnáročnější. Musíme vstávat ve 4, protože se tam jezdí "na brzo". Něco jako kdysi do Polska. Modří, co už vědí, tam jedou o den dřív a zalehnou místo na stánek. My ležíme v posteli, takže na nás zbyde místo na chvostu v postranní uličce s výhledem na radniční věž. Tudíž Jarouš nemohl juchat na večírku do rána, ale prý se ještě uvidí. Byl za hvězdu, každý se s ním chtěl fotit, dokonce i chlapi. V půl desátý volá, že je mu špatně, a že radši jede. Přijel a prakticky se odstěhoval na WC. Do lože se vrátil až s budíkem. V tuhle chvíli jsem si myslela, že trh odpískám a pak se trochu urazim a budu naštvaná. Ale Jardovi pocit zodpovědnosti za Kočku Kouli nedal a vyjeli jsme do Úštěku. Mlha byla už v Černošicích, za Prahou totální. Takže jsem čekala buď příkop nebo jelena. Příšerná cesta. Jarda divně dýchal, takový jogový dech, ale tady mi to na místě moc nepřišlo. Prý měl na večírku hodně sushi a Colu. Vzpomněl si na píseň od Tatabojs: "Sushi s Colou to byl teda nápad, míchá se ve mně východ a západ". Tak asi hoší vědí proč. V Úštěku jsme tak tak postavili stánek. Poslala jsem ho lehnout do auta. Prý mě tam nechce nechat samotnou a lehne si na špricle pod pultem. Pak se ale hnul a propadl se na silnici. Vytáhla jsem ho a šel do auta. Stánkařka od vedle se přišla zeptat, jestli tam pán opravdu spal, jestli se nespletla. Ano spal. Úplně jí to ohromilo, že to vydrží. Ten stánek. Protože má od stejného výrobce a ona by si to netroufla. Odborně ho ošahala a zjistila, že ho má hubenější. Stále stánek. Den plynul, Jarda stále nepoužitelný, padla tma, stánkaři začali ladit různé iluminace, my nažhavili petrolejky. Rodiče trpělivě dětem vysvětlovali, že takhle se kdysi svítilo. Z radniční věže sletěl poslední anděl a my skládáme. Tak šťastný a veselý!

zapsala Bobule

Petra

Mám kamarádku Petru, kterou velmi obdivuji za její organizační schopnosti. Zvládne všechno. Vedle ní jsem chudinka v sukni.
Například: Je v práci, volá její matka, prej nastupuje do nemocnice o den dřív a potřebuje tedy odvézt dnes. Petra volá kamarádce Katce, která jí měla odvést všechny její děti z kroužků na společné plavání, že je to krapet jinak. Pro větší přehlednost má děti očíslovaný: 1 – holka 10 let, 2 - kluk 7 let, 3 - kluk 4 roky. Jedničce zrušili AJ, tak je už ze školy doma.
Takže Petra sedá na MHD a jede do bytu B. Bleskurychle balí plavky, ručníky, svačiny. Diriguje matku, že je v předstihu a ať ta to zrychlí. S lehkostí zorganizuje toto: Jede pro trojku do školky, kterou vzápětí vyhodí někde na rohu, kde by měla čekat jednička, aby mohli jít pro dvojku. Sejít by se měli všichni v čase T v bytě B, kde si najdou baťohy se svačinama a všechny je pak nabere Katka a vysype je do bazénu. Volá Katka, že je se synem v nemocnici se slepákem, a že asi nepřijede. Petra se nehroutí, má v rukávu slečnu na hlídání. Ihned jí volá, jestli má nějaké plány na odpo, že by potřebovala děti odvézt na plavání, cestu prej znají, vysvětlí jí to dítě č. 1. Dojedou hromadou k bazénu. Mezi tím Petra přesouvá maminku do nemocnice, padne v nemocničním pokoji do křesla a mrkne na poštu. Z hrůzou zjišťuje, že dnes plavčo odpadá. Volá hlídačce (Eli), ať jedou domů, manželovi (je na cestě z Brna) - že děti budou doma s Eli. Opouští nemocnici a jede na schůzi školské rady, kde lobuje za sbírání hliníku - má doma 8 tašek olízanejch víček od jogurtů a něco plechovek. Najednou si vzpomene, že DVOJKA! má dnes narozeniny, což v zápětí z ní vylétne ještě se slovy:"Ty vole, Dvojka má dneska narozeniny!" Schůze končí, Petra nabírá směr B, manžel jede taky do B. Tam se domlouvají, že by mohli trochu protáhnout těla na stěně. Eli nemá plán ani na večer, takže OK. V noci ještě stačí udělat dva dorty pro Dvojku. Je to obvyklé? Je to normální? Je to superžena? Není to fikce? NE! Tato žena skutečně existuje...... A co na to Jan Tleskač?

Máme rádi zvířata, protože...

Jarouš už delší dobu touží po agamě. Jednou na dětském dni ji viděl,
majitelka sugestivně vyprávěla, jak je to krásnej dráček, že prej za ní
běhá, je roztomilej, slyší na jméno atp. Byla jsem s kamarádkou na víně
a ta mi řekla, že její kolegyně má agamy dvě a jednu by ráda udala. Snad
tím vínem nebo jsem byla zrovna oslabená, zavolala jsem to Jardovi. Ten
pochopitelně neváhal, zorganizoval (složitě) nákup terárka z Brna, mnoho
toho načetl. Takže máme tříletého plachého Quentina. Než dorazily dráty
na světlo, půjčila jsem ještěrce lampičku z aťasu, kterou jsme tam
šikovně nastrčili. Je to poměrně líné zvíře, stále se nahřívá. Ale aby
neměl dnu či co, má mít i proteiny, nejraději živé. Pavouci mu docela
chutnají, ale prej spíš má žrát cvrčky nebo švábi. Vyjeli jsme do
Hornbachu a zakoupili krabku cvrčků za 39Kč. Jára se dočetl, že se dají
úspěšně chovat, tak je přesypal do velké líhně a začal je krmit.
Prásknul je na okno mezi orchideje!!! Uklízim na půdě, jdu dolů a slyším
jak Evelínka křičí: "Tatí, skočil do kuchyně!!" Takže zrychluju krok,
Jarda klečí, skáče, plazí se - chytá cvrčky. Vysypal celou množárnu těch
potvor, skáče to jako blechy. Něco pochytal a odjel pro Kolomba na párty.
Najednou Quentin mlátí na terárko, aby ne, před ním se prochází cvrček.
Já to teda chytat nehodlám, přiklopila jsem to skleničkou.
Jen aby mi stačil servis...Očekávám večer pěkný cvrkot! Ještě že
neměli švábi!

zapsala Bobule

Hlavní město na vlastní kůži

Tak jsem jela včera do Prahy. Potřebovala jsem něco vyzvednout, něco
předat, něco pokoupit. Vše rychle, abych stihla vyzvednout děti ze
školy. Od rána pršelo, no neva. Jela jsem do ulice Nad Popelkou, co se
jede 3 minuty, jelo se 15, protože je to tam neskutečně rozkopaný.
Musela jsem najít Bus X9, kam se narvalo na můj vkus až moc lidí. Bylo
tam vedro a mě přišlo, že cestuju se smečkou "mokrých psů". Bohužel,
cesta zpět byla lautr stejná. V metru mě oslovil nějaký muž s flaškou vína
v ruce, prej jak se dostane na Hlavák. Poradila jsem mu, aby
přestoupil na Florenci. Asi po dvou hodinách jedu také na Hlavní
nádraží, snažím se být pozitivní, usmívám se a jedu po schodech nahoru
na 1A nástupiště. Proti mně jede chlap dolů, asi ho to mé nadšení
pobouřilo a flusnul šikmo přes eskalátor a já ten "flusanec v letu" dojela...
Snažila jsem se mu vyhnout, ale něco jsem schytala. Na chlapa jsem hodila  
nevěřícnej pohled a on štěknul: "a co jako!" Já jsem se nezmohla na
nic, než že jsem mu řekla: "Prase!" Fakt to nechápu. Nastoupila jsem
do vlaku a tam zrovna vyváděli toho muže s flaškou, protože neměl
lístek! Takže jsem mu poradila dobře...

zapsala a prožila Bobule

Ševcovinka

Už jsem prošoupala několikery podrážky za dobu, co jsem doma. Tady v okolí není obuvník, takže jsem se rozhodla, že coby vnučka ševcova to zvládnu sama. Když jsem ještě chodila do práce, dávala jsem botky do rychloopravny, kde jsem měla možnost mistra sledovat, takže to "mám nakoukaný". Nic to není. V Dlouhé ulici jsem odborně osahala podešve v metráži a koupila plát černé. K tomu jsem si nechala zabalit do kornoutku báječné čtyřboké hřebíčky. A v úterý začala. Jeden podpatek chyběl úplně, druhý jsem odpáčila kleštěma na korálky. Chemoprenem jsem to natřela, nechala zavadnout, plácla plát, poklepala kladívkem. Dělala jsem to přesně jako ten obuvník. On to pak lehce odřízne, klepne pár hřebíčků, zabarví černí a inkasuje peníze. Mně se to při odřezávání celý odlouplo. No nic, prdnu tam ty hřebíky a odřežu potom. První hřebík se ohnul, druhý taky, třetí prolezl mimo. Další  tam zajel jako do Mařeny, ale nechytnul podpatek. Pátej ohnutej, další (to už jsem nadávala jako dlaždič) taky. Pak jsem jich tam vzteky několik narvala. Ožvejkala jsem podešev nějakým nástrojem a totéž zopakovala s druhou botou. S podobným úspěchem. Radostně jsem ve střevíčkách vyrazila pro syna do školy. Cestou zpět jsem si říkala, že mi ty podpadky hezky klapou jako nějaké Pařížance. Aby ne, jeden uletěl a klapala jsem po umělé hmotě! Když si to shrnu, tak ty boty jsou vlastně sešmajdaný, celkově už nejsou ve formě, i nějaké šití by to chtělo. Asi poletěj do popelnice.

zapsala Bobule

Bábovka aneb ty jsi má...

Naše rodinka má ráda sladké tečky za jídlem. Takže peču často. Jára mi prozradil, že poslední koláč už byl trochu "chlupatej", ale že to hrdinsky snědl, páč jinak by mu ta sladkost chyběla. Tak jsem si řekla, že upeču tentokrát bábovku. Poradím se s internetem, abych věděla poslední bábovkové trendy. A žádnou dusivku. Na Apetitonline jsem objevila food blogerku, která se dušovala, že ta její je fakt dokonalá. Tak jsem zadělala těsto podle ní. Nakonec se tam měla dát "malá hrstka levandule". Vyběhla jsem na zahrádku a radostně naškubala něco bylinky. Vrazila to tam. Po 40 minutách se line bytem úžasná vůně. Vyklepla jsem ten zázrak, pocukrovala a nabídla dětem. Colombo se vofrněl, že ble, levanduli nesnáší. Tak to tedy pěkně kecá, protože spí s levandulovým polštářkem... Evelína taky ani nehryzla. Děda to snědl, ale je to prej zvláštní (v překladu blbý). No divný to trochu je. Zvláště, když se kousne přímo do květu. Už to nezvopáknu. Jára říkal, že to vezme do práce, tam prý do kuchyňky dávají potraviny, které nechtějí doma, on to třeba někdo spotřebuje - třeba rakytníkový čaj nebo bábovku s levandulí...

zapsala Bobule

Pohovor

Přihlásila jsem se na inzerát do fitka, hledají lidi do administrativy, trenéry, recepční, výživové poradce. Výslovně jsem zmiňovala, že mám zájem o tu administrativu. Do hodiny přišla odpověď, že mě zvou na výběrový den a mám si sebou vzít věci na cvičení a boty. Akce je plánována na 3,5 hodiny! Většinou nikdo neodpoví, takže mají +. Ovšem proč věci na cvičení? Já mám pouze legíny na jogu, taneční boty, když jsem chodila na zumbu a pánské botasky - hodně staré. Chápu, že plavčík musí umět plavat, poradce radit, ale proč administrativa?
To tam jako budu skákat přes kozu nebo co? V pátek jsem tedy vyrazila do Prahy, cestou jsem si dodala odvahu jedním šunkovým chlebíčem a zeleným čajem. Sešlo se nás tam přes 30 adeptů, já byla nejstarší. Dostala jsem jméno na svetr a obálku se symbolickým číslem 5 do ruky. Dostali jsme welcome drink (fresh s celerem) a počkali jsme, až v sále docvičí a nahrnuli se do té opocené místnosti. Tam nám manageři optimisticky vyprávěli o svém báječném a inspirativním povolání. Slečna radostně povyskočila, když zmiňovala krásnou firmu. Mladík trumfoval tím, že dovolenou v podstatě nesnáší, protože musí pořád myslet na firmu, co tam zlepší. Mluvili asi hodinu a já si říkala, že pokud by prodávali hrnce, klidně bych je koupila, možná i dvě sady. Pak jsme hráli hru na fitko, rozdělili si managerské pozice a zbytek. Rozumně jsme určovali pořadí problémů ve společnosti a obhajovali své posty. Také nám rozdali lístečky, kde jsme napsali, co nás vyjadřuje a v čem jsme opravdu dobří. Pak losovali a ti oslovení o sobě vyprávěli. Já se svým lístkem "skvěle peču" jsem se klepala, abych vybraná nebyla, ale konkurenti s lístky "sport je můj život ", " miluju dělat věci pro druhé", "chci dělat lidi šťastné", ti mluvili  báječně. Pak jsme se šli hodit do tepláků a proběhl kruhový trénink, bylo to převážně o klicích, dřepech na kolegovi, přeskakovat člověka v prkně a různé polohy na výdrž. Jeden účastník měl erekci a druhý, co měl od začátku akce na hlavě beranici, ji dokonce odložil. Závěr? Napište mail do neděle, kdo chce do druhého kola.......

zapsala Bobule

Chyťte ho!

Jdeme s rodinkou na info schůzku s delegátkou (Řecko, Parga), pak
nakoupit místní pochutiny a na zmrzku. Jára má smotnutý euráče do
ruličky v malé peněžence. Kupujeme víno, na trhu okurky a papriky. Pak
ještě chceme ovoce. U krámu nás ostře oslovuje postarší blondýna a prej:
"Look the money!" Asi chce vidět, jestli na ty broskve opravdu máme.
Jára se diví, ale ukazuje jí pouzdro. Hned mu vynadám, protože co je
bábě do toho. Jarda jde platit nákup, najednou se šacuje, protož prý
nemá tu ruličku, kterou si jen pohotovostně zastrčil do kapsy, ne do
peněženky. No poteš, 80 E v pr! To už na nás volá tlusťoučký řek z
protější kanceláře, která pořádá výlety pirátskou lodí. ....a dává
Járovi jeho ruličku. Poctivý národ! Jdeme radostně do přístavu na
zmrzku. Tam nás dohonil ten upocený potomek Jacka Sparrowa a prej ať
jde Jarda s ním, že ty prachy nejsou jeho, že je to motorkáře, má to na
kameře. Pod tlakem okolností objednávám Colombovi jinou zmrzku než chce
a jdeme na film. Něco přehrává, je to jako londýnská mlha a chce peníze
zpět. Voláme delegátku na pomoc. Evelínka jim kape zmrzlinou na lejstra.
Prý zavoláme policii. Já s dětmi odcházím, Colombo trochu brečí,
Evelínka se bojí, že jí zavřou tatínka do vězení, já ve vypjaté situaci
trochu bloudím. Jára se vrátil asi po 1,5h, peníze prý zatím má. Byl na
policii, je to neprůkazné, trochu se dohadovali, Jarda chtěl nahlásit
ztrátu peněz. Tak si vše zapsali, opsali a budou vyšetřovat....

zapsala Bobule

 

ještě dodatek:

Na ulici Řecka, vypadlo mi z vrecka,
osmdesát éček
Našla je poctivá, paní roztomilá
mělo to však háček
Peníze mi dala, ještě se usmíla
jdeme na zmrzlinu
V Řecku krize sílí, syn té paní šílí
nese nám novinu
Nalezená éčka, vypadená z vrecka
neříkaj mi pane
Vše je jisto jisté, kamerový systém
má zaznamenané
Vidím projet skútr, pak se zvedne vítr
pak z prašulí tečku
Volaj policii, by to vyšetřili
žhavím delegátku
Jdem ke komisaři, snad se nám podaří
udělat v tom jasno
Bereme to shora, bereme to zdola
v důkazech je prázdno
Pro budoucí časy, opisuje pas i
delegátky kartu
Budou vyšetřovat, jistě dobrý nápad
maj tu dobrou partu
Pak, že řecká krize, není tady v Parze
prachy prý tu nechybí
Poctivost je príma, i Pepíček Klíma
šel by radši na ryby

zapsal Jára

Pečení

Skončily trhy, domotala jsem posledního anděla a ve středu jsem zadělala pět těst, byly to takové velké barevné hroudy s nápisama. Taky jsem potkala nebožtíka milence (bývalý) a ten mi mezi řečí oznámil, že teda jeho žena má už všechno, bude dodělávat jen nepečený. No ještě že si mě nevzal, já nemám nic, vyblejskanej křišťál taky ne, větve jedle už vůbec ne, purpůra se bytem neline. Včera mi děti řekly, že potřebují cukroví na besídku, takže po škole budeme péct. Perníky, linecký, rohlíčky, máčené rohlíčky a úžasnou novinku z netu. Něco bylo tenký - to jsem připálila. Perníky jsme začali hned zdobit, vůbec to nešlo, poleva hnusná, průhledná, padala. Po těch letech že bych neudělala polevu????Já, která měla vyhlášený perníky? Kolem desáté večer jsem vzteky na všem udělala puntíky. Dnes jsem zjistila, že to bylo cukrem - je tam napsáno - PROTIHRUDKUJÍCÍ s přídavkem škrobu. Tak pozor na to. Rohlíčky se nám povedly, ale ta novinka!? Šlo o košíčky, které se naplní nějakou hmotou, pečou se 8 min a pak se na to připlácne hvězdička a vyklopí. V košíkách to bublalo, tak jsem pro jistotu pekla 20 min, přilepila hvězdy a    a    a nevyklopila. Házela jsem s nima snad z metru výšky a nic. Nebýt to maminky formičky, tak letěly i s těstem. Byla jsem vzteklá, upatlaná, přeslazená. Manželovi jsem řekla ať mě buď okamžitě opije nebo ať mi jde pomoct. Volil první variantu. K večeři jsem mu naservírovala rozinky s rumem a připečený linecký. Ani neprotestoval. Končím s pečením!!! Do konce života! Nebo alespoň na rok.

zapsala Bobule

Kdo je připojen

Právě přítomno: 45 hostů a žádný člen